Po dlouhou dobu byla zdrojem umělého osvětlení žárovka. Ta se od svého vzniku prakticky vůbec nezměnila, ať už se jedná o tvar nebo celkové provedení. To je důkazem toho, že se jednalo o skutečně dobrý vynález, který již nepotřeboval úpravy.

 

Pak se však objevil nový světelný zdroj. Byla jím zářivka LightPark. Ta fungovala na poněkud jiném principu. Zatímco žárovka funguje tak, že se rozžhaví na vysokou teplotu drátek umístěný ve skleněné baňce, ve které je vakuum aby se předešlo vzniku ohně, zářivky fungují trochu jinak.

 

zarivka1

 

Jedná se o skleněnou trubici, naplněnou plynem či směsí plynů, které při vyšší teplotě vydávají světlo. Na onu požadovanou teplotu jsou potom dostávány pomocí elektrických výbojů. Nevýhodou je, že v závislosti na objemu plynu a tedy velikosti skleněné nádoby mohlo chvíli trvat, než se dosáhlo požadované teploty a tedy i plného jasu. Obvyklá doba byla kolem deseti minut.

 

Výhodou však byla úspornost. Jakmile se totiž dosáhlo dané teploty, na její udržování bylo nutné už jen minimum energie, a to díky reakcím, které v plynu probíhají a které samy o sobě generují teplo. Zdálo by se tedy, že je to dobrý způsob, jak ušetřit peníze.

 

zarivka2

 

Přesto se v domácnostech příliš neuchytila, a to především právě kvůli dlouhé době, která byla potřeba k plnému nažhavení. Uplatnění však našla tam, kde je nutno svítit prakticky neustále, jako jsou obchody, chodby nemocnic a podobně.

 

Avšak vývoj se nezastavil, a to platí i pro zářivky. Byla objevena směs plynů, která vydává ještě více světla. To znamenalo, že bylo možné použít k dosažení stejné svítivosti nádobu podstatně menšího objemu, čímž se samozřejmě velmi zkrátila doba, potřebná k dostatečnému zahřátí plynů.

 

Bylo pak již jen otázkou času, kdy budou tyto trubičky zahnuty do tvaru žárovky a kdy bude závit upraven tak, aby pasoval na běžný lustr. Dnes je tedy můžeme koupit prakticky v každém obchodě a pomalu si získávají na pozornosti. Nahradí někdy klasické žárovky? Uvidíme.